Do rozbřesku zbývá necelá půlhodina. Na jasné obloze září hvězdy a měsíc v úplňku. Těsně nad obzorem je žlutý pruh nebe a nad ním azurová modř přecházející do temně fialové. Z obce Kamenná Hlava zbývá jen návrší složené z obřích zaoblených balvanů naskládaných přes sebe. Mezi nimi vyrůstá nálet stromů. Krajina je tichá. V zemi, pod pokroucenými stromy, je zatarasený otvor do sklepa. Dům tu už nestojí. Zátaras tvoří kus bytelných dřevěných vrat. Jsou zapřená kůlem. Nad jejich horní částí je zřetelná škvíra. Svítá. První sluneční paprsky dopadají na prostranství před sklepem. Zbytky sněhu tají. Přichází jaro.
Temná sklepní místnost. Její stěny tvoří kamenné kvádry porostlé mechem a lišejníkem. Na zemi leží ve spacáku nehybná mužská postava. Téměř splývá s temnými zákoutími sklepa. Je oblečená do tmavých zablácených kalhot a košile. Pruh světla pronikne do prostoru a ozáří tvář muže. Oči. Jsou otevřené. Leskne se v nich pouze bělmo.
Jakmile za nevítaným hostem zapadly dveře, Slepýš ztěžka usedl do křesla. Na tváři sice cítil teplo slunečních paprsků pronikajících sem střešním oknem, ale v žaludku? Hůř mu snad bylo jen tenkrát, když se stěhovala Madla.
Impresionistické skvrny – tady teple oranžové, u očí světle žluté, pod bradou zas studeně namodralé; poskakovaly, šimraly tak, že je musel zaplašit na nose i kolem úst dlaní (alespoň na chvilku) a přejet si prsty obočí. Masíroval obličej se zběsilostí, s níž se odhánějí ovádi. V první chvíli chtěl podobně zběsile odehnat i chlápka, co mluví jako když kovář buší do kovadliny, až vás z toho bolí uši.
Znovu a znovu plašil skvrny, nepříjemné pocity i ováda v podobě vzpomínky na stín dnešního odpoledne.
Barvy ztrácely na síle. Bledly. Přestal se drbat.Vnímal, jak světlo odchází – stejně jako cítil, že za okamžik nastane tma.
Bílé světlo se vytrácelo. Podkrovní ateliér se vnořil do mlžné šedi, až se nakonec utopil v temné tuši. A on dál seděl, tentokrát bez hnutí, ruce složené v klíně, oči bloudící kdesi uvnitř hlavy.
Znal barvy, před patnácti lety je ještě viděl, myslel si, že tomu tak bude stále. I po takové době si je dokázal představit, představa však byla pouhým snem visícím v oparu, vybledlým, jakoby přeexponovaným; ztrácely se v něm a s nimi i jasné kontury předmětů a lidí. Vzpomínka na barvy vyvolávala pocity – zelená uklidňovala, oranžová vzbuzovala chuť k jídlu, červeň jej pudila k akčnosti a zběsilé pracovitosti, modrá zbožšťovala, bílá paradoxně stahovala ke smrti a černá zpřítomňovala. Stala se důvěrnou přítelkyní, které se svěřoval ve chvílích osamění. Dlouhých patnáct let! Vzpomínka po níž žíznil. Vnímal jen ne-barvy – bílou, černou a její kultivovanou sestru šedou, jak na grafických listech německých expresionistů.
Když mu bylo třináct, domníval se, že je zamilovaný do Madly. Věděl, že není obvyklé milovat svou vlastní sestru, ale nemohl si pomoct. Byla první a zároveň poslední ženou, kterou špehoval při převlékání; její drobná prsa se nesmazatelně vryla do myšlenek, co chvíli si je vybavoval i s tou drobnou pihou pod levou bradavkou, ve snech se k nim tiskl a prožíval první noční poluce, za něž se styděl. Ráno se vyhýbal jejím očím, nedokázal se do nich podívat, vždyť by poznala, co spolu v noci dělali, pochopila by a jistě by se rozzlobila. Uměla se urazit kvůli malichernějším věcem. Většinou zalezl na toaletu, kde se znovu a znovu drásal, umíněně mnul své malé já až do vyčerpání, jen aby ze sebe vyhnal zneklidňující obrazy.
V létě často chodívali na borůvky nebo na houby, toulali se po lesích až nahoru ke skále. Tam odpočívali ve stínu obřích smrků. V osudný den skákal z jedné skalní vyvýšeniny na druhou a v roztržitosti uklouzl a spadl. Poslední, co v životě spatřil, byla ona – dívka jeho snů, s níž se chtěl oženit. Potom už jen mlha.
Myslel si, že mu zrak navrátí zázračná voda, co vytéká z pod Stožecké kaple, tak jako skláři Jakubu Klauserovi z Volar, který oslepl dvě stě let před ním a nechal z vděčnosti nad pramenem vystavět dřevěnou kapli. Zázrak se neopakoval.
Teď seděl a přemýšlel o všem, co říkal ten nenáviděný muž.
Bylo pondělí po druhé adventní neděli.
Zbývalo mu sakra málo času.
Pohnul se. Prsty natažené před tělem nahmataly na desce stolu obal od cédéčka, který tu zanechal návštěvník. Díky němu dnes ustal předčasně v práci na vánočních zakázkách. Stejně jako každý rok modeloval z hlíny hrnky, postavičky, tváře – prostě to, co se naučil u Štěpána Axmana, kam jej vozila Madla a kde se setkal s dalšími nevidomými, kteří se chtěli živit kumštem. Měl už za sebou práci na kresbě, malbě i plastice v ateliéru Evžena Perouta; on a Madla jej naučili trpělivosti a pečlivosti. Až v Tasově u Axmana zjistil, že se keramikou může dobře uživit – to poznání dalo jeho životu nový smysl.
Ještě loni mu pomáhala, práce šla rychleji od ruky. Radil se s ní, ona mu podávala barvy, vše bylo veselejší. Nebyl sám. Ale teď?
[...]
Nepřiznal si, že se bojí – bylo jasné, že některé zakázky do Štědrého dne nedokončí, ani kdyby se pustil do práce a dělal přes noc. Jezdívali za ním lidé i z daleka, dokonce z Německa a Rakouska, nemohl si ztěžovat na nedostatek práce. Jeho specialitou byly portréty, portréty lidí, které nikdy neviděl, nikdy si na ně nesáhl, jen je delší dobu poslouchal. Tuto techniku se naučil u Axmana. Chodíval tenkrát s Madlou do jednoho malého konzumu na návsi a poslouchal zdejší prodavačku, jak si se zákazníky povídá. Docházel tam skoro rok, teprve pak ho Štěpán Axman postavil ke stojanu a řekl: „Zkus udělat její portrét, vciť se do té ženy, znáš její hlas, tak znáš taky její povahu, pak je už jen krok k podobě. Všechno souvisí se vším, pamatuj si to.“ Nejdříve vzal papírovou krabici od mléka a omotal ji odspoda nahoru hliněnými hady, které si předem vymodeloval v dlaních. Snažil se, aby byli hádci stejně silní. Jejich počet musel být dělitelný čtyřmi. Měl jich šestnáct, dvanáct přímo na krabici, na těch pak stavěl celý obličej, a čtyři uzavírali kostru hlavy.
[...]Na portrétu pracoval přes půl roku. Výsledek byl nevídaný. Všichni ženu poznali. Vymodeloval její tvář jako by ji nakreslil karikaturista. Hned po vypálení v keramické peci ji od něho koupil její starší syn. A nebyl to levný dárek. Takových dárků pak během let vymodeloval víc. Stal se tím pověstný a vyhledávaný. Dospěl cvikem k naprosté dokonalosti, dokonce i práce se zrychlila. Teď potřeboval tři týdny až měsíc, víc ne. Mnozí spatřovali v bustách zázrak, jiní kuriozitu; pro Slepýše však bylo nejdůležitější, že si vydělá na své potřeby a nemusí škemrat o milodary.
Po odchodu dnešní návštěvy si však uvědomil, že jsou jeho ruce stále ještě příliš pomalé. Nebál se reakce zákazníků, kterým bude muset lhát, bál se toho, co uslyší z nahrávky na stole, bál se, že se mu budou ruce třást víc než jindy, že nestihne včas vyhovět prosbě manžela své sestry. Za týden nemohl stihnout vytvořit portrét! Ani za dva týdny! Přesto se o to musí pokusit.
Zachvěl se, jen si na nahrávku vzpomněl.
[...]
Nahmatal play. Prsty se mu třásly.
Nejdříve zaslechl jen jakýsi šum, potom z dálky blížící se kroky. Opatrné, lehké, nebezpečně pomalé. Kroky šelmy. Jejich pravidelný rytmus byl však rušený jinými zvuky. Slepýš hned věděl, že je vydává dívka – oběť. Její tělo se zmítalo svázané na posteli. Kopala nohama, až odhrnula pokrývku, shodila ji na zem a roztrhla prostěradlo. Ústa musela mít přelepená páskou; huhlavé skřeky, neartikulované, zběsilé. Kroky se zastavily. Slepýš zaslechl bzučivé rozepínání zipu a kovové nárazy předmětů, které o sebe narážely. Vrah je zřejmě vytahoval z brašny a skládal na noční stolek – alespoň tak si vše Slepýš představoval. Dívčino huhlavé mručení se proměnilo v jekot. Její tělo sebou mlátilo čím dál víc. Hlava narážela tvrdě do dřevěného čela postele.
Znal ten zvuk.
Poté, co oslepl, se probouzel noc co noc ze strašného snu. Jakýsi chlap mu vložil hlavu na dřevěný špalek a pak jediným máchnutím sekery ji usekl. Ještě si na slepotu nezvykl, chtěl vědět, kde je, jestli v pokoji, nebo v dalším hororovém snu. Rozsvítil a vnímal jen mléčné světlo, nic víc. Žádný předmět, ani stěny, natož kouty pokoje – nic kromě světla a tmy, nic kromě šedivých valérů. Začal mlátit hlavou do dřevěného čela postele v domnění, že mu ty rány navrátí zrak, že stačí uhodit se jednou dvakrát do týla a oči milostivě propustí do mozku obraz místnosti. Brečel. Zrak se mu nevrátil, jen hlava po tvrdých nárazech bolela. Ty rány probudily ve vedlejším pokoji Madlu, vběhla k němu a objala ho. Byl vděčný, že může usínat v její náruči.
Začal se potit. Drobné kapky potu vyrážely na čele, několik jich steklo přes spánky k bradě.
Vrah odhodil brašnu. S temným plesknutím přistála kdesi v rohu místnosti. Potom se sklonil nad obětí, ano musel se k ní sklonit, protože ona jakoby ztuhla, přestala sebou házet. Slyšel jen její dech, přerývaný, nepravidelný. Vrah zřejmě drží na jejím krku nůž nebo ostrou břitvu.
Pak se ozval nepříjemný zvuk, rychlý a mrazivý.
Strhl jí jedním tahem pásku z úst.
Zasténala.
Teď už ji Slepýš slyšel jasněji, její dech; ústa měla pootevřená, dýchala jimi. Vrah se nehýbal, byl zřejmě stále skloněný.
Pak se rozeštkala. Tiše a zajíkavě.
„Ne? prosím? nedělejte to? prosím? já? dám vám? všechno? co budete chtít? nikomu nic? neřeknu? jenom? neubližujte mi?“
Slepýš sebou cukl.
Ten hlas!
Rychlým pohybem hmatal po přehrávači a stiskl tlačítko stop. Oběma rukama se chytil za hlavu a masíroval ji, zběsile a horečnatě. Ten hlas, ten hlas. Proboha, pomyslel si, vždyť on tu dívku? a není to tak dlouho.
Vstal, potácivým krokem přešel místnost. Stehnem narazil do psacího stolu, který stál až u zdi pod velkým oknem. Zašátral prsty po desce. Ucítil tužku, nějaké papíry, vše smetl na zem. Něco hledal, něco konkrétního. Narazil na skleněnou nádobu přeplněnou štětci, i ji odhodil. Ozvala se rána, sklenice dopadla na prkna podlahy. Nerozbila se. Štětce jak šípy vystřelily do stran. Krabice s barvami, pečlivě složené tuše v přihrádkách, pastely, kelímky na vodu, fixativy – vše se náhle ocitlo v záchvatu zuřivého hledání na podlaze.
„Sakra, kam jsem ho položil? Jsem debil! Debil!“
[...]
Zaslechl kroky. Někdo stoupal po schodech vzhůru. Slepýš se zarazil. Otočil se směrem ke dveřím. Matka zaklepala, byla to matka, znal blížící se kroky i ten charakteristický jemný ťukot, nemohl se zmýlit. Otevřela dveře. Cítil, že se na něho dívá.
„Slyšeli jsme s tátou nějaké rány. Nechceš s něčím pomoct? Vypadá to tu jak po výbuchu.“
„Někam jsem položil mobil. Nemůžu ho najít, já?“
„Tady je. Nechal si ho ležet na poličce u dveří. Počkej, podám ti ho.“
Rozvážným krokem se přiblížila a vtiskla mu mobil do ruky.
„Poklidím tu, sám bys to dělal týden,“ řekla a začala sbírat rozházené předměty. Potichu vzdychla.
„Mami, víš, potřebuju si?“
„Běž do vedlejšího pokoje, táta je dole, nikdo tě tam nebude rušit. Nemysli si ale, že jsem tak hloupá a nevím, co se děje a komu budeš volat. Jen ti chci říct: buď opatrný! Není to hra.“
Otočila se k němu zády, poklekla a dala se do práce. Slepýš zatím vyrazil k pootevřeným dveřím.
Když se ocitl v temném pokoji, zavřel za sebou, aby nic z toho, co bude říkat, neproniklo ven. Zůstal stát uprostřed místnosti. Vymáčkl drobnou klávesnici s číslem šest, pod šestkou měl uložené číslo, ozval se vyzváněcí tón, jednou, dvakrát a po třetím už hlas jako když kovář buší do kovadliny: „Slepýši? Co je? Děje se něco?“
„Já? víš? pustil jsem si tu nahrávku. Chtěl jsem začít ještě v noci modelovat, ale ono?“
„To je dobře, že se k tomu stavíš zodpovědně,“ přerušil švagr Slepýše, „je mi jasný, že to, cos slyšel je drsný, žádný mazlení. Ale, Slepýši, mám dost práce s vyšetřováním. Tejden jsem skoro nespal, tak jestli to je všechno, cos mi chtěl říct, můžeme se zas oba vrátit ke svý práci.“
„Ne, ne, počkej, slyšel jsem jenom začátek, byl jsem večer na pivu v hospodě u Standy a pustil jsem si to až před chvílí. Je to strašný?“
„Kurva! Slepýši! Já vím moc dobře, jak je to hrozný!“Oddálil telefon, aby mu nepraskl bubínek.
Zatímco švagr křičel, Slepýš hystericky zaječel: „Já ten hlas znám! Já ho znám! Já tu holku modeloval!“
Na druhém konci se rozhostilo dusné ticho.
„Cože? Řekni to ještě jednou!“
„Já tu holku modeloval. Je to tak měsíc.“
„Slepýši! Nikam nechoď! Za hodinu jsem u tebe.“
Znervózněl. Bylo mu jasné, že v ateliéru nevydrží. Předlouhých šedesát minut!
Pokud chce být švagr ve vsi opravdu už za hodinu, bude muset pořádně šlápnout na plyn, z Budějovic je to něco kolem osmdesáti kilometrů.
V ateliéru už bylo vše na svém místě, matka právě odcházela, cítil její pohled v zádech.
„Děkuju, mami,“ řekl, aniž by se k ní otočil.
„Taky abys nadával. Aspoň, že jsem tě slušně vychovala a naučila tě poděkovat. Jestli budeš mít hlad, tak jídlo je v komoře.“
„Dobře.“
Ještě jednou si pustil tu nahrávku. Teď neusedl. Stál nad přehrávačem, ruce založené v bok, hlavu mírně předkloněnou dopředu. Jakoby chtěl nosem a ústy chytat každý zvuk.
Kroky. Opatrné, lehké, nebezpečně pomalé. Kroky šelmy. Pak zaslechl dívku, její marný boj na posteli. Kroky se zastavily. Bzučivé rozepínání zipu. Kovové nárazy předmětů. Jekot. Rány do dřevěného čela postele. Plesknutí brašny o zem. Dech, přerývaný, nepravidelný. Sten.
„Ne? prosím? nedělejte to? prosím? já? dám vám? všechno? co budete chtít? nikomu nic? neřeknu? jenom? neubližujte mi?“
Dívka omílala slova v dlouhé kolísající litanii. Opět sebou začala škubat. Náhle promluvil muž. Ano, to byl hlas, který si objednával portrét té dívky. Byl to určitě on!
„Ale, ale, uvidíš, bude se ti to líbit...“
Slepýš nahrávku zastavil. Zamyslel se. Jen na vteřinu stiskl zpětné přetáčení.
„...neubližujte mi?“
„Ale, ale, uvidíš, bude se ti to líbit...“
Stop.
Slepýš přecházel po místnosti. Něco z té nahrávky jej zaujalo a zaměstnalo jeho mozek natolik, že mhouřil oči, s hlasitým křupáním si protahoval prsty obou rukou.
Pak se opět vrhl k přehrávači a nahrávku pustil od začátku.
Kroky. Opatrné, lehké, nebezpečně pomalé. Kroky šelmy. Ano, ty kroky! Vrah musí dojít od kamery k levé straně postele, kamera je nejspíš metr a půl od nohou. Ale ten hlas? Ten hlas!
Zapnul play tak, aby slyšel začátek. Kroky šelmy. Připomínaly mu rysa. Jedinou šelmu, s níž se kdy setkal tváří v tvář ve volné přírodě. Stáli tenkrát proti sobě, snad tři čtyři minuty, které pro něho, pětiletého kluka, byly věčností. Ten rys byl krásný. Velká ostražitá kočka. Vypnul přehrávač. Spokojeně se pousmál.
„Tak takhle je to! To bude švagr koukat. Tohle ti jeho experti určitě nevyčenichali. Určitě rozebrali natočený pásek kousek po kousku, ale nikdy by je nenapadlo, že...“
handbags 
louis vuitton handbags
louis vuitton bags
louis vuitton replica
Replica Louis Vuitton
replica louis vuitton handbags
cheap louis vuitton handbags
discount louis vuitton handbags
luxury handbag
www.theweblv.com
offer Louis vuitton handbags, louis vuitton handbags,
louis vuitton bags ,louis vuitton handbags on sale,discount louis vuitton handbags,replica louisvuitton handbags,cheap louis vuitton handbags,all the LV handbags are of high quality ,welcom to buy.
As we all know, louis vuitton replica established in 1854, and now subordinates in France produces the high-quality luxurious thing specially Moet Hennessy Louis Vuitton group. The founder is Replica Louis Vuitton himself. Louis Vuitton the host hits is various leather handbags (for example handbag, wallet and so on).
And has anyone ponders why Louis Vuitton handbags and wallets do not fade form 1854 to now? I think first, Louis Vuitton insists its style since continuously. Louis Vuitton brand since 150 has been advocated the fine, quality, comfortable ?travel philosophy? as design foundation. Louis Vuitton which has already spread over the world becomes traveling finest symbol.