Jsou slova, která se zadrápnou za nehty a ne a ne se pustit. Svědí jak vyrážka za levým uchem, jak bradavice mezi prsty u nohou. Jsou slova, která se pokožkou vsákla do vašich tkání, žilního řečiště, tepen; rozrušují mysl a tíhnou k nespavosti. Musíte se jimi zabývat, ať chcete nebo ne. Ta slova jsou jak uřknutí, jak zaklínadlo. Pro mou neklidnou mysl je takovou bradavicí, vyrážkou a špínou za nehty slovní spojení: Šumnyj torg. Když jsem zaslechl poprvé z úst dědy Eduarda: „Šumnyj torg!“, netušil jsem, o co jde. Děda, Karviňák, horník, krtek – většinu života zalezlý v noře šachty. Do jeho mluvy prosákla slova z polštiny. Působil dojmem stále udiveného staříka, který když mluví, zpívá. Přál jsem mu k narozeninám a odcházel od něho s pocitem, že blahopřál on mě, obrátil gratulaci naruby.
„David, věla uspěchu, zdravi, štěsti, lasky, dlouha leta, bud stale takovy fešny synek a mily, a nezapomni na šumnyj torg. Tam fajne, bardzo fajne...“
„Co je to Šumnyj torg?“ ptal jsem se.
„Něco jako rušný trh.“ odpověděla Helena, dědova dcera.
Na Vánoce dědu Edurda přivážel mezi rybníky Vodňanska Otík, Helenin manžel. Děda Eduard se díval během příprav jídla a zdobení stromku na televizi, sledoval rád pohádky a soutěžní pořady, vždy hlučně vykřikoval: „To žech veďuel, bidak to byl, ta fešanda, chudobna jedna!“ nebo „To žech zgodnou, jo bych vygrol, no na sto procent!“ Když přišli hosté, přestala pro něho televize existovat. Nic nevadilo, že většina z nich mu nerozuměla. Jednalo se o cizince, často Francouze, Číňanku, Jihoafričana, Ukrajince, a taky o mladého doktoranda Hadiho – Iránce. Hadi byl hubený jak Franz Kafka, vlasy černé jak kavka a pleť snědá. Děda si Hadiho oblíbil na první pohled a převyprávěl mu celou genezi rodiny od dob, co se prapředci rozhodli opustit Indii a prokočovat půl světa. „Ty vyglundož jak Tuomek, on taky takovy hnědy, urostly, ty jak on. A už som mluvil o tom vichru tehdy?“ A Hadi poslušně seděl celé hodiny, sledoval staříka, který si přisedl těsně k němu a stále jej plácal do kolena. Vánoce co Vánoce se opakoval tento dědův rituál. Ony poslední svátky však již Hadi česky rozuměl a pochopil, že ve vztahu starého pána nastala jistá změna. Tentokrát již Hadi nebyl jen podobný Tuomkovi, on se jím stal. Proměnil se v něho. Tento muslimský mladík splynul ve vědomí zpívajícího havíře se starším, dávno již mrtvým bratrem.
U štědrovečerního stolu sedával děda Eduard vždy včele. Vánoce jsme trávili pospolu celá rodina i s hosty. Mladá čínská studentka, která stále poskakovala kolem stolu a fotografovala – tvrdila, že Tibet neexistuje a nikdy neexistoval, že je to jen čínská provincie, Jihoafričan Jack – od něhož jsem se dozvěděl, že Čechám říkají od pradávna jeho krajané Země upírů. Monik a její muž Žaky, krásný člověk připomínající svým vzhledem Alberta Einsteina naklonovaného s hipíkem šedesátých let, Francouz a vědec, genetik zabývající se rybami, stejně jako Otík. Žaky i Otík byli světovými kapacitami v oboru, častí účastníci světových konferencí v různorodých koutech planety. Štíhlý musulman Hadi se na jedné takové konferenci do českého vědce zakoukal a místo, aby odejel studovat na pařížskou Sorbonu, přijel do Vodňan.
Ke štědrovečerní večeři se všichni slavnostně ustrojili. Každý si oblékl nejlepší šaty, muži slušivé obleky, ženy barevné halenky. Navoněly se. Byli jsme vymydlení a krásní. Helena koupila dědovi novou zářivě žlutou košili a modro šedivý oblek. Babička si namalovala obočí, načesala bílé kudrlinky vlasů. Večeře začínala přípitkem, pomodlili jsme se Otče náš; první Vánoce se modlil jakousi islámskou modlitbu i Hadi, další léta již odmítl podílet se Slovem na ryze křesťanském svátku. Dárky však pod stromek poctivě uložil! První chod – rybí polévka. Eduard si šmakoval, každé sousto komentoval, občas zabroukal svou oblíbenou havířskou. Když se rozlévalo víno ke smaženému kapru s bramborovým salátem, musel jsem dávat pozor, aby se dědovi nenalilo moc. Kolik dostal, tolik vypil a pokud bylo moku víc, počal hudrovat a povykovat, jakoby měl ve svém nahrbeném tělíčku všechny čertíky světa. Hlavní jídlo jedl vždy rukama, nikdy se nenaučil jíst příborem. Kosti, ať už ty rybí nebo v jiné dny drůbeží, vepřové, hovězí, skopové, odhazoval všude kolem sebe, občas mi některá přistála na talíři.
„Šmačnego! Šmačnego!“ pochvaloval si děda.
Od svých šestnácti let pracoval na šachtě. Byl nejmladším z devíti děcek. Zemřel otec živitel a někdo se o matku postarat musel. Zapřísáhl se tehdy, že všechny jeho děti musejí vystudovat. A vystudovali.
Když jsme pro něho před svátky jeli do Karviné, vykládal, co který den dělá. Měl pravidelné rituály. Úklid, praní, skládání prádla, osobní hygiena, sledování televizních soutěží, poslech rozhlasových pořadů, zpěv, jídlo, co mu nosívala pečovatelka, procházky. Po téměř hodinovém monologu se otočil a zeptal se, kde je David. Celý ten čas mě považoval za Otíka, který mezitím usnul v křesle u okna a spokojeně pochrupoval. Děda zůstal klidný. „Tak tu sum oba Otici.“
Během štědrovečerního večera přinesl Otík láhev irské whisky a litrovku vínovice, jeho vlastní produkt. Tvrdil, že má na zahradě vinohrad. Vysadil několik keřů s vínem kolem stěny garáží, které tvořily plot zahrady. Bylo již po večeři, každý již rozbalil dárky. Helena nabídla sklenky. Většina přítomných sáhla po whisce, jen Otík si nalil ze své vínovice. Co by byl za hospodáře, kdyby upřednostnil cizí výrobek! Já odmítl obojí. Viděl jsem Hadiho, jak je rozpačitý. Jako muslim měl alkohol zakázaný.
Od Vánoc se leccos změnilo. Děda už nezvládal vykonávat všechny body svého pracovního řádu a čím dál častěji potřeboval cizí asistenci. Helena s Otíkem rozhodli, že bude nejlepší, když jej už natrvalo přestěhují do nového vodňanského Domu s pečovatelskou službou. Budou mít tak dědu na očích. Zpočátku souhlasil, ale v den, kdy jej vezli z Karviné, neustále zpíval tklivé písničky a drmolil, cože je to napadlo, přesazovat starý strom do nového kořenáče. Helena volala, že děda odmítá jíst, že nevědí, jestli udělali dobře. V pondělí večer si však Eduard poručil vepřo-knedlo-zelo a spořádal celé čtyři knedlíky a ještě si přidal. Zajímal se, jestli si bude moci v Domě pouštět rádio a televizi, přivezl si svých našetřených dvacet tisíc korun, jen aby si mohl koupit úplně novou bednu na sledování soutěžních pořadů. Plánoval. Vše vypadalo slibně. V úterý děda umřel. V pátek byl pohřeb.
Dorazili jsme do Vodňan již brzy ráno, pohřební akt měl začít v jedenáct a my čekali, až přijede zbytek rodiny. Babička chodila opíraje se o hůlku jak duše bez těla.
„V noci spadl, když šel na záchod. Stěžoval si, že ho bolí noha. Netušili jsme, že ji má zlomenou. Každou půlhodinu nás probouzel. Pak už mu Otík pomáhal, aby se vyčůral do kyblíku. Dala jsem mu prášek na bolest. Ráno jsme hned koupili bažanta. Pro jistotu i plínky. Hodinu nato jsme ho ale už vezli do Strakonic. V nemocnici zjistili, že má zlomený krček. Měli ho druhý den operovat. V šest volali, že zemřel na zástavu srdce.“ Helena si vyčítala, že dědu odvezli do Vodňan. Kdyby prý zůstal doma v Karviné, mohl ještě žít. Snažil jsem se jí to vyvrátit.
„Zdravotní sestře tvrdil, že je jeho sestra, že má už jen jednu sestru, jinak nikoho. Nakonec už vyslovoval jen: Šumnyj torg, Šumnyj torg... a úplně posledním slovem byla Máma. Představ si, Máma. Volal svou mámu.“ Matka. Šumnyj torg!
Torg! Úder do obřího bubnu. Poslední tón v symfonii, neodvolatelný, nekompromisně odděluje skladbu od propasti ticha. Torg je jak smrt. Smrt zní jako švihnutí kosy. Šumnyj – šumění větru v podzimním listí, ševelení křídel odlétajících ptáků, v dálce narážející příliv o skály, napětí transformátoru, včelí úl, hlas říčního proudu, přeexponované nebe, hukot v hlavě; něco rušivého. Asi jako život.
Ke hřbitovu jsme šli pěšky přes celé město, kolem přetékajících rybníků. Poprvé jsem nesl rakev. Poprvé ji společně s ostatními spouštěl dolů do jámy. Napadlo mě, že je to dědova poslední šichta. Když rakev dosedla na dno, vysvitlo slunce. Do té doby pošmourné podzimní dopoledne proteplilo několik sytě žlutých paprsků. Zářily jak dědova štědrovečerní košile. Poprvé jsem házel na rakev snítku jalovce a hrst zeminy. Stál jsem tam a konečně jsem pochopil. Stál jsem uprostřed mramorových náhrobků a železných křížů. Stál jsem uvnitř rušného trhu. Šumnyj torg! Bardzo fajne... V žilách šelestivě protékala krev. Vnímal jsem ji s každým úderem srdce. V nohách jsem cítil příjemnou únavu. Doktorand Hadi – jak starší bratr Tuomek – právě dopíjel své první pivo. Než ulehne, stihne jich vypít ještě několik. Bude-li Alláh milostiv, proloží je i nějakým tím destilátem.
, 
Louis Vuitton Damier Canvas collection
Cheap Louis Vuitton Damier Canvas
Replica LV Damier Canvas
Damier Canvas Handbags
replica louis vuitton handbags
cheap louis vuitton handbags
discount louis vuitton handbags
luxury handbag
www.theweblv.com
louis vuitton epi leather
louis vuitton leather
louis vuitton leather wallets
Louis Vuitton leather handbags
Louis Vuitton Mahina Leather
Louis Vuitton Monogram canvas
Louis Vuitton Monogram
louis vuitton monogram handbags
louis vuitton Monogram Denim
louis vuitton Monogram Multicolore
Louis Vuitton Taiga
louis vuitton taiga wallet
Louis Vuitton Taiga Leather Bags
Louis Vuitton Wallets
replica louis vuitton wallets
cheap louis vuitton wallets
louis vuitton mens wallets
louis vuitton wallets for men
balenciaga
balenciaga handbags