Podivnou shodou okolností se stalo, že právě když jsem se chystal psát úvodu k této knize, objevily se v denním tisku výsledky jednoho sociologického průzkumu, podle něhož jsme prý tím nejmírumilovnějším národem v Evropě. Vskutku, něco na tom asi bude, vždyť v moderních dějinách jsme se, my Češi a Moravané nikdy do válčení příliš nehrnuli. I ty velké a strašné události, které se v minulém století několikrát převalily přes naše území, nás zastihly jen jako více méně trpné svědky. Však se stačí trochu poohlédnou po nedávno uplynulém 20. století, abychom se v tomto názoru utvrdili.
S trochou sebekritické škodolibosti můžeme konstatovat, že samostatný stát nám byl v roce 1918 jaksi nadělen z milosti vítězných dohodových mocností, abychom si o dvacet let později bez jediného výstřelu nechali vzít pohraničí a o pár měsíců později i svobodu. Ta se nám sice vrátila na tankových pásech vítězných armád, ale už jen v jaksi okleštěné podobě. Stejně trpně, vzdorujíce pouze slovem a perem, jsme v roce 1968 přihlíželi příjezdu dalších tanků, které nám vzaly krátkodechou naději na život v demokratičtějších poměrech. Pravda, nakonec jsme dočkali jsme se nové svobody, leč jaksi sametově a opět především díky změněným poměrům ve světě a benevolenci velmocí. Za celou tu dobu nám byla armáda více méně jen pro ozdobu a o velkých vojevůdcích a hrdinských činech jsme si leda mohli číst ve starých kronikách.
Abychom však byli spravedliví, musíme popravdě říci, že z té české mírumilovnosti a občas i sralbotkovství ční mužné příklady skutečných vojáků tělem i duší. Mám na mysli naše legionáře u Zborova, na Sibiři, na francouzské i italské frontě, mám na mysli naše piloty ve službách královského britského letectva, hrdiny od Tobruku, Sokolova, Dukly i Dunkerque, statečné odbojáře a parašutisty. Ti všichni a mnozí další, které jsem nezmínil, drželi i za nás vysoko vztyčený bílomodročervený prapor pod nepřátelskou palbou a ukazovali nám zářné příklady opravdového vlastenectví. Bohužel jsme se v leckdy minulosti dívali na tyto chrabré muže s jistým podezřením; byli totiž pro němou výčitkou, která nás zbývající vinila z opatrnosti, zápecnictví, nechci říci rovnou ze zbabělosti. Vždyť přece všechny tyto odsouzeníhodné vlastnosti se dají tak krásně omluvit rozvahou, uvážlivostí a láskou k míru.
Dlužno však dodat, že v dávných českých dějinách nebyly příklady vojácké chrabrosti a udatnosti zase až tak vzácné. Ba bývaly dokonce doby, že se před Čechy třásla celá Evropa a cizí vetřelci se dávali na útěk, sotvaže jen zaslechli český chorál, zpívaný necvičenými mužskými hrdly. Však ještě poté dlouho platilo, že co Čech, to udatný voják a čeští žoldnéři válčili a prolévali svou krev v cizích službách všude, kde byly potřeba pádné paže. Právě tahle kniha by vám, milí čtenáři, tyto dávné doby ráda připomenula.
Shromáždil jsem pro vás příběhy životních osudů devíti slavných českých válečníků. Možná, že podle vašeho gusta a vkusu tam bude ten či onen úspěšný vojevůdce chybět a naopak o některém z uvedených máte své soukromé pochybnosti. Nicméně doufám, že se s většinou z vás shodnu. Vybral jsem dva z přemyslovských knížat, muže zajisté tvrdé a nepoddajné, kteří dokázali zjednat malému českému knížectví mezinárodní respekt a uznání. A pokud se jim to nepodařilo mečem, měli dost chytrosti na to, aby si nezadali a vyšli ze sporů s čistým štítem a nepokořeni. Samozřejmě nemůže chybět král železný a zlatý, jeden z nejpyšnějších Přemyslovců, který svůj život hrdinsky dokonal na Moravském poli. Pravda, můžeme mít výhrady k jeho skutečným schopnostem vojevůdce, statečné srdce mu však neupřeme. Po králi Otakarovi následují dva vůdci husitů, nikdy neporažený Žižka a všemi obávaný Prokop, který byť kněz, měl všechny důležité vlastnosti obratného válečného stratéga. Oběma jsem jistě po zásluze věnoval v knize více prostoru než jiným. Energický a občas i trochu zbrklý generál stavovské armády Jindřich Matyáš Thurn sice češtinu prý lámal, ale za Čecha se až považoval až do své smrti v dalekém exilu. Valdštejna, historickou postavu vskutku světoznámou, jsem zajisté nemohl vynechat, byť se o jeho poněkud temný osud historici doposud přou. Nemohou mu však upřít, že svého času zachránil Habsburkům jejich císařský trůn, třebaže se je pak prý pokusil zradit. Skutečně? Své místo nalezl v této knize i Karel Filip Schwarzenberg, vítěz nad Napoleonem. Někteří badatelé a Napoleonovi životopisci sice zpochybňují vojevůdcovské schopnosti tohoto rakouského polního maršála, nicméně nemohou neuznat jeho lidské kvality. A konečně posledním je ještě slavnější rakouský vojevůdce pocházející ze starobylého českého rodu. Ano, mám na mysli Radeckého, osobnost o co víc dříve opěvovanou, o to později zapomínanou a přezíranou. Když jsme se my Češi chtěli takříkajíc odrakouštit, musela jeho socha opustit Malostranské náměstí v Praze. Ale umenšuje to válečnou slávu a genialitu tohoto muže? Zajisté nikoliv.
Dál už jsem nechtěl jít dějinami směrem k dnešku, byť by se jistě našli v naší moderní historii příklady skvělých velitelů a vojevůdců. U tak je snad můj výběr velitelských osobností dostatečně zajímavý a rovněž - troufám si věřit - inspirativní. Především tím, že připomene dávnou českou válečnou slávu, která by jistě neměla upadnout v zapomenutí. Vždyť vzorů statečnosti a odvahy, a nemusí jít vždycky jen o statečnost a odvahu na poli válečném, není nikdy dost. I v míru bývá přece někdy důležité umět si dupnout a svést větší či menší boj za pravdu, dobro a spravedlnost. Zkrátka za to, za co se stojí bít.
