Básníkova dvojí smrt
Ruský básník Vladimír Majakovskij se v roce 1915 seznámil s půvabnou rusovlasou Lili Brikovou. Zatímco jemu bylo tehdy dvaadvacet, Lili byla čtyřiadvacetiletá a provdaná za publicistu a uměleckého kritika Osipa Brika, pocházejícího z rodiny zámožného moskevského klenotníka. Vladimír k ní okamžitě vzplál láskou a hned jí věnoval svou proslulou báseň Oblak v kalhotách. Jejímu manželovi Lilin nápadník kupodivu příliš nevadil. Jak bývalo v té době zvykem mezi mladými ruskými intelektuály, právě se nadchl pro marxismus a zároveň také pro volnou lásku. Když se mu Lili přiznala, že má s tehdy už známým avantgardním básníkem Majakovským poměr, údajně odpověděl: „Dokonale ti rozumím. Cožpak je možné mu něco odepřít?“ Od té doby žili Brikovi s Majakovským dohromady v jakémsi zvláštním manželském trojúhelníku.
Láska ve třech
Sama Lili se později pokusila vysvětlit tento zvláštní vztah ve svých Pamětech: „Všechny ty klepy o lásce ve třech neodpovídají doopravdy skutečnosti. Milovala jsem, miluji a budu vždycky milovat Osju víc než bratra, víc než manžela, víc než syna. Nikdy jsem o takové lásce v poezii ani v literatuře nic nečetla. Ta láska nezabránila mé lásce k Voloďovi, právě naopak, kdyby nebylo Osji, nemohla bych bezpochyby milovat Voloďu tak silně, nemohla bych milovat Voloďu, kdyby ho Osja také nemiloval.“
Upřímně řečeno, pohledný vysoký, urostlý Vladimír Majakovskij, který byl při své návštěvě Prahy dokonce pro svou postavu považován za boxera, nemohl mít v drobném obrýleném a předčasně proplešatělém Osipovi Brikovi konkurenci. Zdá se, že přes všechnu proklamovanou toleranci, měl básník v tomto zvláštním citovém trojúhelníku přednost.
Bolševická revoluce byla vodou na mlýn romantickým představám Majakovského a Brikových. Sám básník prohlašoval: „Komunismus není jen v politické činnosti, ale i ve změně mravů.“ V roce 1918 na počátku občanské války popisuje jejich společný moskevský byt v jedné z básní:
„Dvanáctimetrový pokojík.
Zde čtyři
jsou usazeni:
Lila,
Osja,
Já a psík
Štěnik?.“
(Překlad Jiřího Taufera)
Vladimír s Osipem založili literární revue Umění Komuny, později uměleckou skupinu Levá fronta umění, zkratkou LEF, jak byl také nazván jejich nový umělecký časopis. Tehdy se už stal Majakovskij proslulým jako tribun revoluce a patřil k nejvydávanějším novým sovětským básníkům. V roce 1923 ho sovětská vláda ocenila přidělením na svou dobu komfortního bytu v centru Moskvy, kam se za ním přistěhovali Brikovi. Vladimír psal verše a maloval agitační plakáty, Osip rozvíjel teorie o socialistickém umění sloužícím lidu a Lili se střídavě milovala s jedním a pak s druhým, ale zároveň udržovala styky s novými bolševickými hodnostáři. „Nejsme spoutáni jedni s druhými, nejsme měšťáci, jsme komunisté,“ tvrdil Osip Brik.
Taťána z Paříže
Majakovskij jako prominentní osobnost sovětského Ruska dostal cestovní pas a s ním i možnost cestovat do zahraničí. Navštívil i Spojené státy a Mexiko a za pobytu v Paříži se zamiloval do nádherné ruské emigrantky Taťány Jakovlevové, které v městě nad Seinou pracovala v módním krejčovském závodě. Byla to okouzlující modrooká štíhlá blondýnka s dlouhými vlasy vysoká téměř stejně jako stodevadesáticentimetrový Majakovskij. Básníka tato skutečnost nadchla a veršoval:
„Jen ty
jako já
urostlá jsi.
Postav se
ke mně,
k řasám řasy?“
Když navíc zjistil, že Taťána má také ráda poezii a dokáže zpaměti recitovat celé sloky z básní Alexandra Bloka a Anny Achmatovové, rázem zapomněl na Lili a bezhlavě se zamiloval. Za každou cenu se chtěl se svou novou milenkou oženit, ale ta se odmítala ze strachu z bolševického režimu vrátit do Sovětského svazu. Odjel tedy zpátky do Moskvy sám, ale zakrátko byl znovu v Paříži, kde ho čekala Taťánina náruč. „Měl sklon k prudké vášnivé lásce,“ svěřila se později Jakovlevová. „Nikdy jsem se nesetkala s mužem, který dovedl tolik milovat.“
Lili se zatím v Moskvě sžírala žárlivostí. Navíc se dozvěděla od jednoho ze svých ctitelů, který pracoval u tajné policie GPU, že básník a jeho milenka z řad „bílých“ emigrantů jsou ve Francii sledováni sovětskými agenty. Konečně po velkém naléhání Taťána Majakovskému slíbila, že se za něho provdá a vrátí se s ním do Sovětského svazu. Jen prý má mít víc trpělivosti a ještě chvíli počkat. Rozradostněný Vladimír přijel z Paříže do Moskvy a hned Lili zvěstoval radostnou novinu. Ta se však neovládla a ve vzteku rozbila vzácnou čínskou vázu.
Jenže básníkovy city byly poněkud přelétavé. Při natáčení nového sovětského filmu, na němž se podíleli i Brikovi, poznal mladou herečku Veroniku Polonskou a okamžitě propadl kouzlu její krásy. V říjnu 1929 se dozvěděl krutou zvěst, že „jeho“ Taťána se zatím v Paříži provdala za jiného. Navzdory svému novému vztahu s Veronikou se Majakovskij se po té zprávě doslova zhroutil. „Mám zlomené srdce,“ postěžoval si se slzami v očích.
Až budu mrtvý
V téže době začal ztrácet svou popularitu jako básník. Literární kritici ho obviňovali z formalismu, dostával se do sporu s vládními byrokraty, kteří upevňovali komunistický dozor nad kulturou. Po přechodné době relativní umělecké volnosti, přicházela doba utahování šroubů, kádrování a nastolování tuhé cenzury. Ještě 21. ledna 1930 recitoval Majakovskij své nové básně na vzpomínkovém večeru k výročí Leninova úmrtí a dočkal se potlesku přítomných funkcionářů. Ale když krátce na to připravil poněkud sebestředný básník výstavu o sobě a svém díle, na níž shromáždil všechny své knihy a plakáty, žádná z významných osobností na její zahájení nepřišla. Majakovskij byl zklamán a hluboce nešťastný.
Shodou okolností v únoru 1930 odjeli Brikovi na dvouměsíční cestu po Evropě. Básník se ocitl v Moskvě takřka bez blízkých přátel, opíjel se a podléhal návalům sebelítosti a melancholie. Na besedě se studenty Plechanovova ústavu národního hospodářství řekl doslova: „Soudruzi? až budu mrtvý, budete číst má dála se slzami dojetí, ale dokud jsem naživu, říká se o mně spousta všech možných hloupostí, urážejí mě.“
Veronika Polonská nedokázala zažehnat básníkovo zoufalství. Navíc byla vdaná a přes jeho naléhání se odmítala dát rozvést. 14. dubna 1930 po noci, kterou spolu strávili, ji Vladimír žádal, aby neodcházela a nenechávala ho samotného. Herečka však odsekla, že musí na zkoušku do divadla a pohrozila mu, že pokud jí nepřestane dělat scény, víckrát se s ním nesejde. Sotva za sebou zavřela dvéře Majakovského bytu, uslyšela uvnitř výstřel. Okamžitě se vrátila a spatřila básníka s prostřelenou hlavou.
V bytě našli dopis na rozloučenou datovaný už 12. dubna 1930, tedy dva dny před tím, než se Majakovskij zastřelil:
„Všem!
Z toho, že umírám, neobviňujte nikoho, a prosím nepomlouvejte. Nebožtík to měl hrozně nerad.
Maminko, sestry a soudruzi, odpusťte – to není způsob, jiným to neradím, ale já nemám jiné východisko.
Lili, miluj mě.
Soudružko vládo, moje rodina – to je Lili Briková, maminka, sestry a Veronika Vitoldovna Polonská.
Zajistíš-li jim snesitelný život – díky.
Započaté verše dejte Brikovým – vyznají se v nich.
Jak se říká,
incident skončen.
Loďka lásky
ztroskotala o život.
Jsem s životem vyrovnán
a zbytečný je součet
vzájemných trampot,
trpkostí
a psot.
Buďte šťastni! V.M.“
Brikovi zastihl telegram o Majakovského smrti v Berlíně a okamžitě se nejbližším rychlíkem vrátili do Moskvy. Lili se ujala organizace pohřbu a zakázala Veronice Polonské na něj přijít. Poté spolu s manželem Osipem začali shromažďovat Majakovského literární pozůstalost, pokusili se vydat básníkovo souborné dílo a zřídit jeho muzeum. Jenže někdejší revoluční tribun jakoby už nikoho nezajímal. Všechna oficiální nakladatelství i Svaz sovětských spisovatelů reagovaly na jejich žádosti vyhýbavě. Zoufalá Lili se proto obrátila přímo na Josifa Stalina. Diktátor odpověděl okamžitě:
„?Majakovskij byl a zůstává největším básnickým talentem naší sovětské epochy. Lhostejnost k jeho památce a dílu je zločin. Je třeba spojit se s ředitelem Státního vydavatelství a s šéfredaktorem Pravdy. Jestli je zapotřebí mé pomoci, jsem ochoten ji poskytnout.“
Druhý den se tyto věty ze Stalinovy odpovědi objevily na první straně oficiálního komunistického deníku Pravda, odkud je citoval všechen sovětský tisk. Diktátorovou zásluhou se mrtvý Majakovskij stal všemi uznávaným idolem. Nejenže znovu a znovu vycházelo jeho dílo a všechna mládež se učila zpaměti jeho básně, ale po celém Sovětském byly po něm pojmenovávány ulice a náměstí a odhalovány jeho sochy. Zatímco živého básníka uráželi, mrtvý byl uctíván jako světec. Jiný velký ruský básník Boris Pasternak si později povzdechl:
„Majakovského dílo se začalo povinně propagovat jako brambory za vlády Kateřiny II. To byla jeho druhá smrt. Ale za tu nemohl.“
<!--[if !supportEmptyParas]-->
. In a few instances
louis vuitton cruise collection
Louis Vuitton Cruise 2010 Collection
Louis Vuitton Damier Canvas
Louis Vuitton Damier Canvas bag
replica louis vuitton handbags
cheap louis vuitton handbags
discount louis vuitton handbags
luxury handbag
www.theweblv.com
The Globe Shopper Collection shows off the Historic louis vuitton cruise collection logo that dates back to 1905 on a linen patch on top, this cotton and linen canvas Louis Vuitton Cruise 2010 Collection is actually simple and kind of cute.
After seeing the Louis Vuitton Damier Canvas earlier, I?m sure most of you guys are anticipating to see more! I?ve basically snapped up the collection from the event and will be bringing it all to you guys here!
The Louis Vuitton Damier Canvas bag are flirty and feminine featuring vibrant colors, fun shapes and graphics. Most of the bags in this collection are really fun and young, I like a couple myself! Do you have a favorite? What do you think of the bag selection? The collection will be available starting!